O první volbě aneb jak se zrodila myšlenka Rubari

„Roztomilé miminko. Je to holka, nebo kluk?“ zeptala se paní u kasy v drogerii, když jsem vykládala na pás plenky. Byla jsem zrovna v Čechách na návštěvě u rodičů a mé první dceři bylo asi půl roku. Zdála se mi krásná a dokonalá. Moje holčička.

„Holčička,“ odpověděla jsem.
„Aha… tak to jste ještě nestihli ouška? To si pospěšte, dokud je malá, ať si to nepamatuje.“

S překvapením jsem na ni pohlédla. Sama jsem si nebyla jistá, co odpovědět. Malá se mezitím netrpělivě rozbrečela, pleny se už draly z pásu na zem a já trochu v oparu nevěděla, co dělat, ani co říct. Vybavila se mi změť obrazů babiček, české tradice, jehel, miminek s náušnicemi málem většími než jejich hlava… Něco jsem zamumlala, sbalila rozutěkané pleny i dítě, zahnala zkoumavý pohled pokladní a co nejrychleji zmizela. V hlavě se mi ale točily ony obrazy pořád dokola.

Byla jsem poměrně mladou a jako prvorodička zcela nezkušenou maminkou. Učila jsem se a hledala vše za pochodu. Jaká jsem máma. Kdo je moje dítě. Kdo jsem já? Co je úplně správně? Co je OK? A co už ne? Hledala jsem v tom všem nějaký záchytný bod. A především důvěru. Důvěru v sebe. Ve svůj přístup. Svoji výchovu. A svoji intuici. A přitom si nebyla jistá vůbec ničím.

Nasedla jsem do auta a celá trochu rozhozená začala uvažovat o tom, jestli bychom si, a vlastně teda asi že bychom si, měly udělat termín u paní doktorky a nechat ty ouška píchnout? Otázku ohledně pohlaví mého dítěte jsem totiž zodpovídala poměrně často. A to i přesto, že růžovou mám ráda a moje dcerka v ní trávila většinu času. Že by náušničky byly tou odpovědí?

Zároveň mi v těle projížděl zvláštní pocit, který jakoby našeptával, že přeci ne… Tohle není cesta. Ta moje. Přesto jsem začala vážně uvažovat, že se k doktorce na propíchnutí objednáme. Logický argument pokladní z DMka mi stále rezonoval v uších...

V té době jsem žila ve Švýcarsku. V krajině a kultuře sice evropsky blízké, ale v mnohém jiné. Po návratu z návštěvy rodného kraje zase domů do Curychu mě postihla téměř kompulzivní porucha. Žádné miminko, které jsem náhodně spatřila, neušlo mým zkoumavým pohledům. Zajímalo mě jediné – ouška. A jejich potenciální díry v nich. Můj hloubkový antropologický výzkum po brzké době dospěl k závěru: většina švýcarských miminek žádné náušničky nenosí. A to nejen, když je to kluk. Ale ani, když je to holka. A korelace mezi četností propíchnutých uší miminek a národností se podle mého zvyšuje směrem od Curychu na východ.

Manželovi jsem o svých „českých“ myšlenkách zatím nic neřekla. Až jednoho večera mi to nedalo a oznámila jsem, že se na příští preventivní kontrole zeptám, jak to chodí v zemi alpských luk a tichých jezer právě s propichováním uší. Že asi chci dát naší dceři náušnice.

Tázavě se na mě podíval (nutno podotknout, že můj muž, ač krví z části Čech, strávil v té době většinu života v Německu) a položil mi zcela jednoduchou otázku:

„A neměla by si o to říct sama?“

V tu chvíli jakoby se nade mnou i ve mně vše rozsvítilo… No ANO! To je to ono! To je to, co se mi nějak povalovalo v břiše a dralo na jazyk... To, co jsem nebyla schopna dát do slov. Proč mě to proboha samu vůbec takhle nenapadlo dřív?

Vždyť je to její tělo. Vždyť je to přece její rozhodnutí. Jestli chce vůbec nosit náušnice. A kdy. A jaké. To přece není rozhodnutí, které se „musí udělat z pozice rodiče“. Tohle je přece něco, o čem má právo si rozhodnout naše malá dcerka sama.

To byl ten vnitřní pocit, který jsem neuměla pojmenovat. A kterému dal můj, českou tradicí nezatížený muž, jasnou formu. A já mu za to dodnes děkuji.

Řekla bych, že tento „aha“ moment dal základ tomu, čím se od té doby snažím řídit. Víru ve vnitřní hlas. Zamýšlení se nad tím, jestli věci, které jsou automatickým zvykem, jsou opravdu nutné. Jestli právě pro nás osobně fungují. A víru v to, že respekt se neučí někdy později. Až vyrosteme. Že respekt k jedinci a úcta k vlastnímu tělu se může učit ode dne jedna, co jsme tady na světě. A že takové maličkosti, jako třeba dát holčičce na výběr už v tak raném věku, jsou stavebním kamenem jejího vlastního sebevědomí a lásky samy k sobě.

A tak jsme „ouška nepropíchli“. A čekali. A trpělivě v Čechách odpovídali na dotazy, že „ano, opravdu je to holčička. A ne. Nemá náušnice. A ano. Čekáme, až si řekne sama.“

Tato zkušenost se stala jedním z formativních základů celé značky.

A znovu ano. Ano, neumím být ostře vyhraněná. Respektovat ale volbu každého, každé rodiny tak, jak jim to vyhovuje – to mi, myslím si, vcelku jde. Protože všichni to máme nějak. Nějak trochu jinak. Jinak se učíme, jinak dozráváme, něco je pro nás důležité a něco nikoli. A to něco, co pro nás třeba důležité dnes není, tak zítra zase bude.

Rubari tak není o revoluci a nesmířlivém vymezení se proti ostatním. Rubari je hlavně o respektu a souladu samy se sebou. Rubari je o evoluci. O evoluci tradice, o inspiraci k jejímu posunu. Protože vidět malou slečnu, jak se rozhodne sama se ozdobit, sama oslavit svou krásu a sama projít procesem propíchnutí uší i výběru náušniček, je něco velmi silného… Je to něco, co má smysl, jí dopřát. Ať je jí, kolik chce.

Od okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že s "náušničkovým" rozhodnutím počkáme na naši dceru, přes marný boj při hledání těch pravých, až po značku, která se vám právě představuje, uběhlo mnoho let, odboček, projektů, pokusů, vývoje, ticha, učení se, zrání...a já mám neskutečnou radost, že právě teď a tady Rubari začíná psát svůj příběh - a to spolu s vámi. 

Pokračování zase příště.