Pohádka Magical Garden
Daleko za devatero horami, tam, kam ani wifi nedosáhne, byla jednou jedna magická zahrada, která byla tak krásná, až oči přecházely. Všude rostly květiny v těch nejjasnějších barvách, nebe osvětlovaly zářící duhy, z hvězdiček opadával na zem třpytivý čokoládový prach, kapky rosy se měnily v malé drahokamy a voňavý vzduch rozezníval playlist Super Frčných Kapustiček (hudební skupina, která teď v Magické Zahradě fakt jede).
V této zahradě žili vedle sebe tři sousedé: Jednorožec, Beruška a Motýlek. Každý z nich měl svou vlastní část, takovou svou malinkou zahrádku, která byla plná nádherných květin – ale vždy jen jedné barvy. Beruška měla zářivě oranžové květiny, Jednorožec pěstoval modré a Motýlek růžové.
Přestože jim jejich květiny dělaly radost, každý z nich si potají přál, aby měl i květiny v barvách těch ostatních. Beruška závistivě obdivovala jemné modré květy jednorožce a růžové květy motýlka a i ti toužili po květech berušky a opačně.
A jak si tak vedle sebe žili a tajně si záviděli, mysleli si o sobě navzájem, že jsou divní a otravní a nikdy spolu nepromluvili ani slovo. Každý si hospodařil sám na svém kousku Magické Zahrady. A přestože to byla krása nesmírná, jakoby jim každému něco chybělo.
Jakoby se začala Zahradou plížit nejenom tajná závist, ale i velký smutek.
Jednoho rána, úplně stejného jako každý jiný den, kdy se v Zahradě vstává až po desáté do Magické školy, která trvá jen jednu hodinu a navíc to je tělák, si zvířátka všimla, že jejich květinky začínají vadnout.
Nevěděli proč – vždyť se o ně tak pečlivě starají! Zalévají je, drbou pod stonky, recitují jim básničky, mažou je krémíčky, jednou za 14 dní dostanou i pleťovou bahenní masku.. Tak co jim chybí?
Každý z nich se obrátil na své květiny a pokusil se zjistit, co se děje. A květiny jim zašeptaly: „Něco nám chybí, něco, co ve vaší zahrádce není. Přineste nám lektvar ze zlatého jablíčka z Posvátné Jabloně, ten jediný nás snad dokáže zachránit. Sami se však k Jabloni nikdy nedostanete. Následujte své srdce, nechte ho vždy otevřené a sami pochopíte, co dělat. Jděte už, pospěšte si, než zahyneme!”
A tak se Beruška, Jednorožec i Motýlek vydali na cestu k magické jabloni. Chcete se na ni vydat s nimi? Tak pojďte.
Beruška, Jednorožec ani Motýlek nevěděli, že se na tuto cestu vydali všichni tři současně. Když došli k pěšině, co vede k Posvátné Jabloni, náhodně se setkali.
Stáli tam nejistě a mlčky, nervozitou si okusovali nehty a nikdo nevěděl, co dělat. Beruška si během trapné chvíle ticha vzpomněla na svoje zvadlé oranžády a také jejich rady, co jí v hlavě zněly jako vzdálená ozvěna.. “Sami se k Jabloni nikdy nedostanete…nete…ete…”
A pak jim to všem najednou došlo.
Jako první sebral odvahu a taky kouska slušnosti Jednorožec. “Čus, já jsem Jednorožec. Váš soused. A jdu k Posvátné Jabloni pro zlaté Jabko.” Beruška a Motýlek nesměle odpověděli na pozdrav. “Zdar, já jsem Motýlek. A jdu taky pro to jablko.”..”Ehm, ahoj, já jsem Beruška. A TAKY jdu k Jabloni pro Jablíčko. Pro moje kytičky. Aby mi zas pěkně rostly. Myslím, že bychom měli jít pro jablíčko spolu.” Jednorožec i Motýlek chtěli něco namítnout, ale i oni jasně cítili, že to je to, co měly kytičky na mysli. Sami to těžko zvládnou a když mají všichni stejnou cestu.. Třeba ti sousedé nebudou tak otravní, jak si celou dobu mysleli.
Cesta k Posvátné Jabloni je samo sebou velmi dlouhá, náročná a plná děsivých překážek. Aspoň se to o ní traduje. Kdo chce, ať si to naštuduje na Wikipedii, kdo na to nemá trpělivost, poslouchat zvířecí zápolení o holý život s děsivými živly, ať přeskočí na stranu 3297, my si to jinak tady krátce povíme.
Zpočátku tedy kráčeli spíše mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Beruška si u toho všimla, jak elegantně a jemně Motýlek krouží kolem květů, a potají obdivovala jeho schopnost se lehce vznášet nad zemí. Jednorožec se zase zamyšleně díval na berušku, která s neuvěřitelnou vytrvalostí a píli šlapala dál, bez ohledu na únavu a navíc jí to u toho v té puntíkaté červené moc slušelo. A Motýlek s úžasem sledoval, jak Jednorožec svým kouzelným rohem dokáže osvětlit cestu i v té nejhlubší tmě.
Přesto spolu stále moc nemluvili.
Po několika hodinách se cesta stávala každým krokem těžší a únavnější. Motýlek, který měl křehká křídla, byl vyčerpaný a už neměl sílu letět dál. „Už nemohu,“ povzdechl si. A to i přesto, že se teď cesta ubírala z kopce dolů. Beruška, plná endorfinů, se nabídla: „Postavím nám na cestu vozík.“
Během chvilky, u které si prozpěvovala tralalala a občas zatančila vrti vrti zadečkem, vytvořila malý vozík z větviček a listí. Všichni se tam krásně vešli a mohli tryskem z kopce pokračovat dál. Byla to hustokrutopřísná jízda, že by i Eva Adamczyková čučela, a všichni se smáli, až se radostí zajíkali. Poprvé také pocítili vděčnost za to, že jsou na cestě spolu a ne každý sám.
Když padla noc, zvířátka už neviděla na cestu. Jednorožec, známý svou schopností rozjasnit den i noc, jim posvítil svým blýskavým rohem. Světlo bylo jemné, ale dostatečně silné, aby je bezpečně dovedlo do jeskyně, která jim posloužila jako úkryt.
Trochu se uvnitř báli, bylo tam vlhko, chladno a na zemi tvrdo. Únavou se ale nakonec každý jakžtakž uvelebil, jednorožčí světýlko stále příjemně osvětlovalo jeskyni a u toho si začali pomalu povídat.
Jak je učitelka Křepelková pěkně štve, protože s ní musí ve škole povinně oběhávat celou magickou přehradu na čas. Jak pan školník Houkal strašně houká vzteky na celou zahradu pokaždé, když si zapomene klíče od šaten. A on si je zapomíná každý den a třikrát. A jak mají rádi své kytičky a jak by si přáli, aby zase rozkvetly. Sdíleli si, jaká pleťová maska dělá jejich kytičkám nejlépe a pak si začali vyprávět své oblíbené vtipy. Jako třeba, proč jednorožec nenosí klobouk? Protože se mu na jeho roh žádnej nevejde.!
Bylo jim spolu hezky. Pocit nepříjemna ze studené jeskyně a vůbec z cesty se pomalu vytrácel.
Druhý den ráno Motýlek vyletěl z jeskyně, aby svým souputníkům přinesl na osvěžení ranní rosu. Beruška zase nasbírala před vchodem pár bobulí a Jednorožec z kamení vytvořil nádherné nádobí, ze kterého si tu ranní hostinu mohli náležitě vychutnat. Po tom, co se posilnili, vydali se dál na cestu.
Zanedlouho narazili na širokou a rychle tekoucí řeku. „Jak se přes ní všichni dostaneme?“ povzdychla si Beruška. Motýlek se usmál: „Nechte to na mně.“ S lehkostí rozprostřel svá křídla a zavřel oči. Jemný vánek je obklopil a zvířátka pocítila, jak se proměňují. Najednou byla lehká jako vítr, drželi se za ruce, vznášeli se nad řekou a bezpečně přeletěli na druhou stranu. “Tak to je cooooool”, uznale pokynuli Jednorožec i Beruška.
Když opět stanuli pevně na zemi, kde si jim vrátila jejich původní podoba, poděkovali motýlkovi za to, jak je zvládl dostat na druhý břeh. Pomalu začali chápat, že mít přátele, je prostě skvělé. Obvzlášť, když každý umí takové husťárny. Když každý využívá toho, v čem je právě on jedinečný, pomůže tím vlastně úplně všem.
Během cesty zažili tři zvířecí výletníci samo sebou ještě další dobrodružství. Museli například projít Údolím kdysi kouzelných nyní hlavně naštvaných skřítků, kteří omylem vypili jedovatý lektvar. Motýlek, Beruška i Jednorožec však jejich kletbu prolomili.
Nejprve Motýlek použil svoji schopnost transformace a zavelel: “Skřítkové jsou naštvaní, dostali lektvar naštvání. Udělejme jim radost, nejsou naštvaní, už dost!” K tomu se přidal Jednorožec a vykouzlil jim blýskavou třpytivou duhu, po které se mohli klouzat od rána do večera, a Beruška, tak ta jim k tomu zazpívala svoji oblíbenou písničku s tanečkem vrti vrti zadečkem, že se během chvilky skřítkové začali zase smát, radovat, za břicha se popadat a kouzlo rázem pominulo.
Jako poděkování si pak každé ze zvířátek mohlo od skřítků vybrat jeden kouzelný drahokam, který je bude navždy ochraňovat, ať jsou kdekoli. Všichni se uctivě rozloučili a pokračovali v cestě dál.
Když konečně dorazili k magické Jabloni, dech se jim zatajil.
Jabloň byla větší a krásnější, než si kdy dokázali představit. Její kmen byl posetý jemně zlatavými šupinami, větve se tyčily vysoko k nebi a listy měly zvláštní třpyt, jako by odrážely světlo hvězd.
Na větvích Jabloně visela samá červená jablka a jen tam úplně nahoře, až téměř na koruně stromu, rostlo jedno jediné zlaté. Kolem dokola kroužilo hejno dravých ptáků, které si na Jablko také myslelo.
Tím, že Jabloň byla vysoká tak, že by na její korunu ani sám Motýlek nevyletěl, domluvili se, že ze sebe postaví žebřík a zkusí po stromě vyšplhat. Jak řekli, tak provedli. Šplhali a šplhali, draví ptáci kolem nich mlsně kroužili a když už tam málem byli, Berušce se vysmekla nožička a…spadla na zem. Naštěstí se jí kromě pár odřenin nic moc nestalo. Asi i díky svému kouzelnému kamínku, který měla u sebe stále schovaný. V tom se ale zlaté Jablko uvolnilo a než se nadáli, draví ptáci jej chytili do pařátů a odnesli neznámo kam.
“Ach ne!” Vykřikli všichni jednohlasně. “Co teď budeme dělat?! Jablíčko je pryč. Takhle naše květinky už nikdy nezachráníme.”
Všichni tři, teď už kamarádi, seděli u Jabloně celí strnulí. Slzy se jim draly do očí a představa marné cesty jim přišla až příliš tíživá. Po dlouhé chvíli smutku však najednou vyskočil Jednorožec pln naděje a radosti. “Ale to přeci ne. Došli jsme až sem. Možná už nebudu mít kytičky, ale zato mám nejlepší kamarády. A s nima dojdu klidně až na konec světa. Nemáme zlaté Jablko, ale máme sebe. A my už něco vymyslíme.” Jen to dořekl, na nebi vysvitl Měsíček a pohladil je svými paprsky. “Následujte můj svit, drazí přátelé.”
Co jiného jim také zbývalo? Nejenom Jednorožec, i všichni ostatní cítili hluboko ve svém nitru, že jim jejich strastiplná cesta možná nevrátí kytičky, ale víru v sebe, ve své dary a sílu přátelství už jim nikdo a nic nevezme.
Vydali se tedy za svitem měsíčku, který osvětloval malou loďku ukotvenou na potůčku. Nasedli do loďky a nechali se unášet proudem.
Když se brzy zrána vzbudili a měsíček ještě osvětloval posledními paprsky noc, zastavili loďku a následovali pohledem jeden paprsek, který mířil na úplně obyčejnou jabloň s úplně obyčejnými zelenými jablky. Motýlek z loďky vyletěl ven a natrhal jich dost pro všechny k snídani. Pak si zas nasedli a jeli po proudu dál. Když se loďka zcela zastavila a vzduch tak krásně zavoněl, překvapením vyjekli. “Ale vždyť my jsme zase doma. U našich zahrádek!”
Opravdu, potůček vedl od Posvátné Jabloně přímo do jejich vesnice.
Vypadala krásně. I jejich květinky na zahrádkách jakoby se začaly znovu pomalu vzpamatovávat.
Vyskočili z loďky a vzali s sebou i poslední zelené jablíčko, které zbylo od snídaně. Nebylo sice zlaté a z Posvátné Jabloně, ale všichni se na sebe mlčky podívali a rovnou s důvěrou, pokorou a vírou se pustili do toho, co věděli, že mají udělat.
Dohromady spolu uvařili z obyčejného jablíčka lektvar, který si rozdělili a spěchali s ním zalít své záhonky. Ty najednou jakoby začaly divoce bujet a než se kamarádi stačili třikrát nadechnout a vydechnout, byly květiny zase tak krásné, tak rozkvetlé, tak nádherné a ještě mnohem nádhernější než kdykoli předtím.
Samou láskou, radostí a štěstím se zvířátka začala objímat, poskakovat, plakat, vřískat, dokolečka utíkat, zase se objímat a děkovat si sobě navzájem, i Měsíčkovi, i Jabloni a vůbec všemu a všem za to, co se jim přihodilo.
Kdo by to byl ještě před pár dny kdy řekl? Že zrovna mezi těmito třemi bude proudit taková láska, spolupráce a porozumění? A čím se to tedy vlastně stalo, že ty kytičky zase vykvetly? Byla to opravdu jen pouhá šťáva ze zeleného jablíčka? Nebo to, co kytičky zmiňovaly, že v zahradě chybí, bylo něco úplně jiného? Co myslíte?
A jak myslíte, že to bylo dál?
No jasně. Žádné oddělování, žádné zahradní samotky. Zvířátka zbourala ploty, nastěhovala se k sobě a spojila své zahrádky v jednu. V jednu veeeeelikou zahradu plnou pestrobarevných květin. A tak Jednorožec, Beruška i Motýlek měli svou společnou zahrádku, kde jim kvetly dohromady všechny barvy kytiček, tak, jak si vždycky přáli, a závist a smutek se už odstěhovaly o údolí dál.
No a samozřejmě, všichni tři, v jedné domácnosti, znáte to..dál si vyprávěli vtipy, dál si vařili královské snídaně a pořádali hostiny pro celou vesnici, hráli si spolu na honěnou i karty, občas pořádali diskotéky a soutěže ve vrti vrti, no občas se i hádali kvůli tomu, kdo zas jako nevynesl koš nebo kdo neumyl nádobí..ale nikdy, nikdy nepřestali být rádi, že jsou spolu a že se díky svým kytičkám tak krásně našli.
A ano, měli jste pravdu. Šťáva z jablka sem, šťáva tam, o to přece vůbec nešlo. To, co v zahrádkách našich zvířátek chybělo, byla přece….Láska! Protože kde je láska, harmonie a respekt, tak tam nemá závist a smutek co dělat. A já věřím, že ta Láska, jim tam vládne doteď.
KONEC
